Facebook

Facebook By Weblizar Powered By Weblizar
  • Nejsou dostupné žádné poslední komentáře.

Rok 2012

Všeobecně se usuzuje, že jde o přelomový rok. Nejen podle mayského kalendáře, ale i podle tibetských, čínských a indických (úmrtí Rámy) proroctví se má dostavit kvalitativní změna, která však v žádném případě nebude znamenat apokalypsu, spíše díky vědeckým objevům se pro určitou „zasvěcenou“ skupinu otevřou dosud nevídané možnosti. Poněkud složitější to bude se světovým hospodářstvím. Již v r. 2008 jsem odhadoval, že tolik skloňovaná krize je pouhým záchvěvem toho, co přinese r. 2012.

Zřejmě bude pokračovat celková destrukce, hluboká ztráta morálních hodnot, intenzivněji se dá do pohybu přesun světových center do nových oblastí. Evropa již od konce II. světové války stagnuje, ustupuje z pozice světového hráče. Zcela nesmyslně zapomíná investovat do potencionálních nerostných nalezišť hlavně v „třetích“ zemích, opomíjí přirozeného strategického partnera, kterého má v Rusku, a který v krátké době překvapí svět významnými vědeckými objevy. Pomalu umírá a je jen otázkou, jak dlouhé toto období bude. Jedním z nejzávažnějších problémů bude v celosvětovém měřítku najít lidem práci. Neustálý nárůst produktivity práce, technický rozvoj, to vše s růstem populace signalizuje menší potřebu pracovních míst.

Rodí se nový světový řád založený na civilizacích, kde spolupracují společnosti kulturně si blízké, přičemž uplatňovat poznatky z jedné do druhé civilizace se ukázalo jako absolutně neúspěšné. Tzv. „arabské jaro“ přinese zesílení islamismu, bude počátkem nového dělení světa , tentokráte již ne podle politického systému, ale podle civilizací. My se musíme spolehnout na euro-atlantskou oblast, zřejmě naším přirozeným partnerem bude katolická Latinská Amerika, a pravoslavná oblast s centrem v Rusku. Islámský svět se nám bude s jistotou uzavírat. Velkou komunikaci nespatřuji ani v zemích vyznávající konfuciánství, snad najdeme společnou řeč s hinduistickou civilizací, neznámou prozatím zůstává Afrika. Kupředu půjdou pouze ty společnosti, které kladou akcent na rodinu, šetrnost, práci a disciplínu. Nesdílím ani obavy z tolik skloňované Číny. Zanedlouho, tipuji tak kolem r. 2015, nastanou první problémy, které budou na vnitrostátní scéně trvat minimálně celou generaci. Přes veškeré úspěchy bude Čína bojovat se sociální spravedlností, lidskými právy a se zdravím svých občanů. Čína nebude mít ani sílu nahradit současnou hospodářskou jedničku USA, vznikne vakuum, kdy se svět dostane do chaosu. Daleko více sázím na Indii, která se již nyní hlásí o svůj podíl na světové moci, a která realizuje rozsáhlou modernizaci průmyslu a provádí masivní investice do surovinové základny. Rovněž podíl na světovém finančnictví i vlastnictví několika průmyslových světových jedniček o něčem vypovídá.

Chceme-li přežít bez ohrožení vlastní existence, musíme si uvědomit, že se nacházíme ve zlomovém bodě, jakým byla Velká francouzská revoluce. Ta změnila téměř celý svět , přičemž její archivy jsou zčásti dosud utajeny, byť existují. Ukončila éru knížat, králů a císařů a na politické kolbiště vpustila národ. K nové změně došlo teprve VŘSR, kdy se do popředí dostala ideologie.

Je zapotřebí zastavit pokles úrovně vzdělání, úpadek rodiny, nárůst asociálního chování jako je zločinnost a násilí obecně, drogy. Zároveň je nutné věnovat více pozornosti spolkové činnosti, členství v různých kulturních, sportovních a společenských organizacích. Až do tohoto momentu je téměř vše jasné.

Daleko složitější je další vývoj v České republice. Nerad poslouchám jakékoli řeči o „sametové revoluci.“ Je to výsměch lidem, kdy je jasné, že se jednalo o jeden z dalších převratů, které byly předem dohodnuty. Poslední revoluce byla v našich zemích r. 1848, od tohoto momentu šlo pouze o precizně připravené scénáře. Informovaní si jistě vzpomenou na sklonek r. 1987, kdy na poradě tajemníků komunistických stran v Moskvě bylo rozhodnuto o rozpuštění socialistického bloku jako výsledku jednání Gorbačov – Regan z června téhož roku. Intenzivní přípravy u nás začaly hned v r. 1988, kdy hlavní postavou na české scéně byl Hegenbart.

Pokud se týče dnešních politických elit, jsou to převážně sociopati. Zajímá je pouze jejich prospěch, pocit vlastní důležitosti převažuje nad schopností analytického myšlení, neradi se smiřují s jakoukoliv ztrátou. Dnešní politikové jsou v područí finančního kapitálu a vládnoucí garnitura je zmítána obavami z toho, že občané získají dostatek informací, které jim umožní procitnutí. A to je pro každou vládu to pravé nebezpečí – lidé znalí již nemohou být tak snadno manipulováni. Proto jsme svědky zametání různých kauz „pod koberec,“ neboť korupce nezná partajní omezení, prochází napříč politickým spektrem, není omezena stranickou příslušností a řídí se pouze mamonem jednotlivců. Na jedné straně škrtání výdajů na nepravém místě (snižování podpor handicapovaným), na straně druhé miliardové úniky bez konkrétních odhalení. Je vůbec normální, kdy např. „ztracené“ miliardy z peněz Komerční banky pro Alona Baracka omlouvá tehdejší její šéf Salzmann tím, že při rozhodování byl u zubaře (jakoby se rozhodovalo o takovém balíku pouhou hodinu, když všichni víme, že takové úvěry se řeší týdny, ne-li měsíce), na straně druhé záruky státu nemovitostmi bez zjištění konkrétního viníka (Celetná ulice), nemluvě již o privatizacích a zakázkách pro jednotlivá ministerstva. Již 22 let se řeší zákon o státní službě a pořád je v nedohlednu. Daňová přiznání tolik běžná v západní Evropě vztahující se ne veškerý majetek nejsou, pouze se přiznává, co politikové získali v době vykonávání své funkce. A to již nemluvím o majetcích rodinných příslušníků, jak ukázala nedávná causa Kocourek.

Velké sumy unikají i zrušením progresivního zdanění a na obzoru není v současnosti žádná osobnost, která by dokázala učinit razantní změny. Nejlepší diagnostikou daného stavu je paměť, stálo by za to vědět, co nynější hybatelé politiky dělali dříve, kde ke svým penězům přišli. Pokud se týče premiéra Nečase, jistě jde o slušného a v jádru poctivého politika, ale i on podlehl nesmírnému pokušení. Stal se otrokem zájmových skupin, chrání je, jinak by zřejmě na politické scéně neobstál.

Lidé rovněž hodně vsadili na VV. Bohužel Bárta je neúspěšným politikem, má však spasitelský syndrom, kdy uvažuje jak zlepšit současnou skutečnost. Je to jeho jediná výhoda, které nejsou ostatní politikové schopni, ale schází mu charisma. Dobrý manipulátor nepotřebuje uplácet, lidé jdou za ním, aniž jsou si vědomi proč. Příkladem z historie může být Hitler, hroutily se miliony Němců, sotva ho viděli. Zkrátka v současnosti vládnou naší společností politikové, kteří žijí jenom pro pocit moci a finance, kdy vzhledem k lidskému naturelu jsou peníze až na prvém místě. Mezi lidmi vyčpělo odhodlání, které se projevilo za I. a II. světové války, v r. 1968, kdy trvalo pouhý týden a naposledy několik týdnů v listopadu 1989. To však již bylo zmanipulováno a tak občané čekají na charismatickou osobnost, která nebude fixována pouze na politickou stranu, ale bude se v ní svým dílem vidět každý občan. Současný politicko-stranický systém není schopen účelně snížit míru korupce a prospěchářství, dodnes nevznikl silný střední stav, který je garantem rozvoje zdravé a demokratické společnosti. Občané vidí ve sdělovacích prostředcích stále stejné tváře, případně „recyklované politiky,“ nikdo již nevěří předvolebním slibům. Volič očekává „charismatického“ vůdce, který si poradí nejen s ekonomickými problémy, ale bude schopen zahájit i morální obrodu naší společnosti. V současné situaci přesvědčit tolikrát zklamané a podvedené občany bude nesmírně těžké.

Počátek dnešního marasmu je v r. 1988, kdy tzv. mladé, progresivní křídlo v KSČ chtělo vyvolat podle scénáře Hegenbarta celonárodní nepokoje s cílem odstranit jakešovsko-bilakovskou kliku a začít tam, kde se skončilo spojeneckou invazí v r. 1968. Tento úkol však neustáli, hráz se prolomila a smetla i své strůjce. Výměna politické za ekonomickou moc, legalizace financí uložených přes PZO v cizině, beztrestnost, to vše pociťujeme dodnes. Neustálé strašení komunisty je pouhou zástěrkou a odváděním pozornosti od postupného rozkrádání. Ano, v r. 1990 mělo dojít k zákazu KSČ, dnes je však pozdě a nastolení causy KSČM a jejího nebezpečí se spojení s ČSSD je vždy účelově používáno před každým volebním kláním. Nejsem stoupencem komunistů, ale v dnešním právním řádu nelze najít argument pro jejich zrušení.

A tak se zdá, že žijeme v období, které může vyřešit pouze velká válka. V minulosti se velké ekonomické problémy řešily pouze válečným konfliktem a nejinak tomu bude i nyní. Spouštěcím mechanismem může být konflikt s Iránem, ale může to být cokoli. Je zapotřebí si uvědomit, že koncem „studené války“ skončily konflikty politických ideologií a nastupují střety kultur a náboženství.

Vraťme se však domů. Převážná část ekonomiky je v zahraničních rukou, což je v dnešním globálním světě zcela normální. Taková zkrátka byla doba v 90. Letech, kdy cizí kapitál nejenže levně skoupil český průmysl, ale i získal kvalifikovanou pracovní sílu, jíž platil 1/3 mzdy obvyklou na Západě. Skandální je ale skutečnost, že ani jediná banka není v českých rukou, i když jedna šance zde je. Využít Poštu a její síť, ale i tady se chystá privatizace. Automobilový průmysl ovládají z 93% Němci, chemii obsadili Poláci, pojišťovnictví Rakušané, o maloobchodních řetězcích ani nemluvě. A tak ročně odchází do zahraničí formou dividend cca 500 miliard korun a tento trend bude pokračovat. Nejsilnější pozici si ČR udržela v dopravě (95%), ale ani tato skutečnost dlouho nevydrží. Pokud nebudeme chtít vyřadit Českou republiku z tranzitu, budeme se muset propojit se zahraničním kapitálem, pravděpodobně německým.

Zatím vykazujeme velkou míru korupce a klientelismu, jsme typičtí špatným fungováním státní správy, špatnou vymahatelností práva i extrémně nízkým zdaněním velmi vysokých příjmů, což vykazují málo vyspělé země. Přitom ministr Kalousek trpí slabostí pro daně, které mají distorzní dopad a zapomíná je mixovat s progresivním zdaněním, jak je ve vyspělé Evropě běžnou normou.

Od r. 1989 uběhlo 22 let. Přes nesporná pozitiva je celková situace v ČR stále dramatická, nehledě již na celosvětové ekonomické otřesy. Zhoršily se mezilidské vztahy, neuvěřitelnou rychlostí se rozšiřují nůžky mezi těmi nejbohatšími a zbytkem občanů, stáváme se xenofobními, mezi lidi se vetřel strach z nemocí, stáří a ztráty zaměstnání. Přesto bychom neměli rezignovat a už bychom vůbec neměli vzít poslední naději těm, kteří dosud věří, že lze konat i jinak . Rok 2012 je bodem zvratu dlouhého transformačního procesu, kdy musí dojít k obnově hodnoty lidské kultury. Moc na výběr nemáme.

Jaromír Kuča                       24.11.2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..